„Volby, důchody a teď nejspíš i reformy. Kde tohle skončí?!“

Tak nějak budou asi znít rozhořčené námitky našich politiků, až Ústavní soud smete horečné reformní úsilí parlamentní většiny v sociální sféře. Z tradičního sídla panovníků českých zemí se pravděpodobně opět ozve poselství Valdštejnskému paláci a Poslanecké sněmovně, které bude vyzývat k umravnění brněnského soudního dvora, jenž si údajně uzurpuje moc, která mu nenáleží: moc zákonodárnou. V médiích se opětovně rozhoří debata o tom, zda Ústavní soud skutečně představuje neoficiální „třetí komoru“ parlamentu, a prostý prací vytížený člověk si chtě nechtě bude muset udělat na věc nějaký názor.

Ústavní soud je jednou z nejdůležitějších institucí našeho demokratického a právního státu. Jeho autorita by měla být autoritou navýsost uctívanou. Jeho rozhodnutí by měla být jediná konečná a definitivně nezpochybnitelná. Nicméně, česká praxe je od těchto předpokladů značně vzdálená. Kdykoli se v Brně učiní definitivní rozhodnutí ve věci, na níž leží nějaký aktuální politický zájem, dochází k veřejné dehonestaci Ústavního soudu ze strany všech, jejichž zájem byl rozhodnutí poškozen. Zpochybňuje se „správnost“ rozhodnutí, hovoří se o nutnosti „zpřesnění“ pozice soudu v ústavním prostoru, nezřídka lze zaslechnout řeči o tom, že brněnský senát rozhoduje proti zájmům země a lidu, nebo dokonce že překračuje své pravomoci a že se tak sám dopouští neústavního jednání. Politici si jednoduše stěžují, že jim Ústavní soud „překáží“ při vládnutí a ve svých výrocích často nedbají elementární úcty, které by justice měla požívat v celé společnosti.

My bychom se však neměli rozčilovat s nimi. Ostatně si myslím, že bychom se v takových případech měli spíš rozčilovat NAD nimi. Ať chceme, nebo nechceme, jsme ve vztahu k nim po většinu času (vlastně po všechen čas mimo volební víkend) de facto poddaní a oni jsou našimi vládci. Motivem, kvůli němuž kdysi vznikly první ústavní texty, bylo právě nakladení překážek vládcům tak, aby poddaní nebyli vystavení jejich zvůli. Jsou dokonce země, kde dnes ústavní normy představují neoddělitelnou součást kultury společnosti. Nepřekročitelné hranice ústavnosti v takových zemích střeží namísto ústavních soudů tradice, zvyky a mravnost, po generace vštěpované od malička každému občanovi rodinou, společností a státními institucemi.

V České republice bohužel nic takového nemáme. Avšak na základě zkušenosti s bezbrannými demokraciemi (především pak ve Výmarské republice) meziválečného období architekti naší Ústavy včlenili do polistopadového českého politického systému instituci, která je schopna nedostatek tradičních ústavních zvyklostí a mravů společnosti z větší části vykompenzovat: Ústavní soud[1]. Ten je obdařen dostatkem pravomocí k tomu, aby za nás a naše svědomí jasně určil nepřekročitelné meze ústavnosti. Když přestane politikům „překážet“, budeme více vystaveni jejich vrtochům.  To, co oni často prezentují jako jasný důkaz nefunkčnosti této instituce, je pro nás občany ve skutečnosti pravým důkazem její kvality.

Když rozhodnul ve prospěch poslance Melčáka a „zrušil“ tak v roce 2008 předčasné volby, postavil jasnou hráz pro změny ústavy „na jedno použití“ a krom toho skutečně veřejně ukázal, že nikdo nesmí být krácen na ústavních právech, i kdyby to mělo být podle ústavní většiny „v zájmu státu“. O čem se však tenkrát hovořilo? Že ústavní soud možná překročil své pravomoci a že by bylo možná vhodné, kdybychom mu „zastřihli“ křidélka. Ne že by krácení ústavních práv nebylo průvodním jevem nedemokratických režimů, jejichž vzniku je Ústavní soud z Ústavy povinován bránit[2], že?

Nebo onehdy, když rozhodl, že „sociální pojištění“ vlastně vůbec nefunguje jako pojištění, a že se český stát tedy dopouští protiústavního jednání, když uvádí terminologií občana v omyl a v možná lichá očekávání při vyměřování starobního důchodu. Mluvilo se o jeho „politickém aktivismu“, což je obzvláště směšné u instituce, která má právo jednat jedině tehdy, pokud je k jednání vyzvána. Skutečností však je, že toto rozhodnutí vyslalo k nám občanům zřetelný (a mediálně tradičně nedoceněný…) signál: „I vy se můžete úspěšně dovolat Ústavy, když si myslíte, že se s vámi jedná proti jejímu duchu!“

A co teď, když jsou v sázce miliardy uspořené na sociálních výdajích? Ústavní soud vládní škrty zruší. Proč? Nikoli proto, že by byly protiústavní. To nejspíš nejsou. Ovšem protiústavní byl téměř určitě způsob jejich přijetí. Ačkoli se nacházíme ještě stále v období, kdy doznívá hospodářská krize, jsem přesvědčen, že žádný z hospodářských důvodů v dané situaci neospravedlnil užití mimořádného prostředku, který Ústava předpokládá pro případ bezprostředního ohrožení země, tj. pro okolnosti, jejichž naléhavost vyžaduje mimořádně rychlou reakci, za normálních okolností ztíženou množstvím procedurálních zdržení. Nebyli jsme zdaleka v situaci, která hrozila státní zkázou či národní pohromou, kdybychom se drželi standardního postupu uloženého Ústavou.

Ústavu nelze ohýbat jak proutek, kdykoli se to hodí někomu, kdo má dostatek moci a najde v ní k tomu prostor. Není přijatelné, aby kdokoli vyhlašoval stavy legislativní nouze jen proto, že neuspěl v doplňovacích volbách a že by to mohlo ODDÁLIT (tedy dokonce ani ne ZNEMOŽNIT) jeho záměry. A Ústavní soud je tím, kdo to za nás, za občany, musí říci. Nejsou to škrty, co je protiústavní, je to zjevná netrpělivost těch, kdo škrtají. Nutná a potřebná omezení sociálních výdajů státu teď nejspíš vejdou v platnost ještě později, než když bylo podle vládní koalice už pozdě.

Každý stát a každá společnost by měly chtít, aby její dosud psaná ústava postupem času přecházela čím dál více v ústavu nepsanou, zvykovou. Jednoduše proto, že takové ústavy potom fungují jaksi samy, bez vynucování, a nikdo je neporušuje. Jak by ale mohlo v České republice k něčemu takovému dojít, když ji naši politici neustále „zkouší“, když neustále hledají prostor, jak naši ústavu obejít? Snad ani nemohlo. Tím důležitější by pro nás prosté občany měl být samotný Ústavní soud. Rozčilujme se nad našimi politiky, kdykoli se naši politici rozčilují nad Ústavním soudem, kdykoli vyjadřují vůči němu despekt, kritiku, nebo dokonce tužby k omezujícím či „zpřesňujícím“ reformám. Jedinou reformou, kterou bychom totiž - coby prostí občané - mohli chtít, je jeho oprávnění k výkladu Ústavy. Aby meze, které svým rozhodováním staví jednání politiků, nebyly takříkajíc ad hoc, nýbrž trvalé. Ovšem i bez ní se rádi obejdeme.

„Ústava je Tvůj Bůh.“ Pamatujte této nadsázky, pane Nečasi, Johne a Schwarzenbergu, ale i Vy, pane Sobotko. Pamatujte ji, ať již bude rozhodnuto jakkoli. A pamatujte ji především do budoucna, ve jménu občanů České republiky. Jinak jako občan této země a váš poddaný na žádnou reformu Ústavního soudu nikdy nepřistoupím.

Jan Mohnert

[1] nutno podotknout, že nikterak novou – již Masarykovo Československo znalo instituci ústavního soudu, dokonce spolu s Rakouskem jako první stát na světě.

[2] čl. 9, odst. 2 zák. 1/1993 (tj. Ústavy ČR)