Dluhová krize a krize zdravého rozumu

Americký bankovní sektor od poloviny 90. let ve velkém poskytoval hypoteční úvěry lidem, u nichž neexistovala záruka, že je budou schopni zaplatit. Bezprostředním důvodem pro takové "chování" bank byl fakt, že hypotéky byly kryty nemovitostmi, jejichž ceny neustále rostly, takže vznikl dojem, že není možné prodělat: buďto banka vydělá na úrocích z půjček, nebo prodejem zabavených nemovitostí. Že to byl skutečně jen dojem a že trh s nemovitostmi byla jen bublina se začalo ukazovat ve chvíli, kdy skutečně velké procento amerických dlužníků přestalo hypotéky splácet a banky začaly ve velkém zabavovat nemovitosti s vidinou výnosů z jejich prodeje.

Dluhová krize očima hlavního proudu:

Nikdo ovšem nepočítal s tím, že když budou prodávat příliš mnoho domů najednou, způsobí to na trhu převis nabídky a tím pádem i celkem razantní pokles cen nemovitostí. Ty se v důsledku toho staly buďto neprodejné, anebo prodejné se ztrátou. Bankám tak vznikl poměrně velký objem mrtvého kapitálu fixovaného v neprodejném nemovitém majetku a neměly dost likvidního kapitálu[1], jímž by mohly plnit vůči svým věřitelům. Stovky bankovních subjektů (a to nejen v USA, ale rovněž v Evropě a v Asii) byly nuceny buďto vyhlásit bankrot, nebo zažádat o ochranu před věřiteli a požádat o pomoc stát. Panuje všeobecná shoda na tom, že příčinou hypoteční krize z roku 2008 bylo nejspíše rozhodnutí vlády demokrata Billa Clintona z poloviny 90. let pobídnout americké banky, aby snížily své nároky na poskytování hypotečních úvěrů a ty se tak staly dostupné širším vrstvám obyvatelstva. Někteří ekonomové dokonce hovoří o morálním hazardu[2] a při hledání příčin se ohlíží ještě hlouběji do minulosti, když administrativa jiného demokrata Franklina Roosevelta ve 30. letech založila státní hypoteční banky Freddie Mac a Fannie Mae, aby pod heslem "dům do každé rodiny" podpořila rozvoj stavebnictví a tím i růst amerického hospodářství po Velké depresi.

Tato krize, původně omezená jen na bankovní sektor, však měla zajímavý spillover efekt[3]. Evropské státy byly zvyklé si na část svých výdajů půjčovat peníze prostřednictvím vydávání státních dluhopisů obchodovaných na světových finančních trzích. V období před hypoteční krizí, tj. v období konjunktury, na finančních trzích operovalo poměrně značné množství investorů[4] se zdánlivě velkým množstvím volného kapitálu, kteří byli ochotni jít do většího rizika a kupovat s nízkým úrokem i dluhopisy států, o jejichž hospodaření panovaly pochybnosti. Hypoteční krize však nejenže snížila počet investorů pohybujících se na finančních trzích, ale rovněž snížila objem volného kapitálu těch, kteří zbyli. Ti následkem ztrát začali být mnohem vnímavější při kalkulaci rizik u svých investic, mimo jiné také do státních dluhopisů, které se důsledkem toho začaly prodražovat. To neznamená nic jiného, než že si mnohé evropské státy[5] musely půjčovat na stále větší a větší úrok, protože o dluhopisy s nízkou úrokovou sazbou nebyl zájem - zisk z nízkého úroku investorům nekompenzoval zvýšené riziko ztráty. Evropským státům se začalo nedostávat prostředků na financování vlastního provozu a začala evropská dluhová krize.

...a teď kritika zdravého rozumu:

Tuto v zásadě ekonomickou analýzu jsem se rozhodl uvést ze dvou důvodů: 1) protože se jedná o převažující a mainstreamový názor na příčiny a původ současné evropské dluhové krize; 2) protože celkem jasně identifikuje jako příčinu dluhové krize v Evropě hypoteční krizi v americkém bankovním sektoru způsobenou chybným politickým rozhodnutím v 90. letech (případně morální hazard vyskytující se v americké politice od dob Franklina Roosevelta).

Zamyslíme-li se však nad tímto "populárně-fundovaným" pohledem na příčiny světové hospodářské krize o něco hlouběji, zjistíme, že přestože v Evropě je nejpalčivějším hospodářským problémem krize dluhová, není to existence státních dluhů, koho zmíněná analýza z dluhové krize viní. Implicitně pojmenovaným viníkem současných ekonomických problémů je totiž bankovní sektor, který na základě chybné politické pobídky nafouknul "bublinu", jejíž expanze umožnila vládám některých evropských států čerpat výhodné půjčky, ke kterým by se za "normálních" okolností již nedostaly, a jejíž splasknutí způsobilo natolik masivní kapitálové ztráty, že čerpání dalších půjček se pro tyto země prakticky ze dne na den stalo krajně nevýhodné, ne-li nemožné. Jinými slovy, příčinou evropské dluhové krize není skutečnost, že evropské státy vytvářejí dluhy. Příčinou je nezodpovědnost v bankovním sektoru (podpořená politickou pobídkou), která "nevhodným" a "fatálním" způsobem zdeformovala mezinárodní systém poskytování půjček. Půjčky a dluhy samy o sobě jsou tedy naprosto normální, pokud vznikají v podmínkách "normálních" finančních trhů.

To je ovšem naprosto absurdní (a navíc nebezpečná) představa. Každý rozumně uvažující člověk se jistě dovtípí, že kdyby evropské státy nepotřebovaly k zajištění svého chodu půjčky, kdyby nevytvářely dluhy, žádná dluhová krize by nebyla. Nechci tím samozřejmě říct, že by v Evropě žádná krize nebyla. To s největší pravděpodobností asi byla. Ale problém, který by teď před námi ležel na stole, by nebyl problémem "kde si ještě půjčit, aby šest set tisíc státních zaměstnanců dostalo výplaty, dva miliony seniorů obdrželo své důchody a několik set tisíc matek na mateřské dovolené rodičovské příspěvky." Řešili bychom, co s nezaměstnaností, jak stimulovat hospodářský růst nebo jak pomoci našim zaměstnavatelům, aby krizi přestáli. A to je ve srovnání s kolosálním sociálním průšvihem dneška téměř drobnost, řekl bych až technického rázu.

Přestaňme si laskavě nalhávat, že mít dluh je dobré. Přestaňme už konečně sami sebe přesvědčovat, že být zadlužený je normální. Protože není. Dluh totiž může být dobrý jen v jediném případě: pokud povede k vytváření dalšího bohatství. Na otázku, zda dluhy státu tuto podmínku splňují, nechť si odpoví každý sám. Rozumný člověk totiž může odpovědět jen jediným způsobem...

[1] To znamená buďto přímo peněžní hotovost, anebo prostředky za peněžní hotovost v každém okamžiku směnitelné.

[2] Obvykle se tímto termínem označuje situace, kdy ekonomický subjekt (jedinec, firma, stát) není nucen nést následky vlastních činů. Ovšem velmi dobře je aplikovatelný i na situace, kdy ekonomický subjekt "změkčuje" pravidla, kterými se až dosud řídil, aby dosáhl vyšších zisků i za cenu vyššího rizika. V tomto konkrétním případě se jedná o morální hazard na straně politiky, z níž pobídky ke "změkčení" přísných pravidel ekonomických subjektů vzešly.

[3] Tímto termínem se v sociálních vědách obvykle označuje přelévání důsledků událostí v jedné oblasti do oblasti jiné.

[4] Ať už států, bank anebo firemních subjektů.

[5] Mám na mysli především státy ze skupiny tzv. "PIIGS" - Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko.