Problém ekonomizace pohledu na společnost, problém současné Evropy
Současná ekonomie má jednu velmi nepříjemnou a před veřejností (a podle mne i před většinou ekonomů) ukrytou vlastnost: má tendenci považovat kapitalismus a volný trh za přirozený řád věcí.
Drtivá většina teoretického i metodologického aparátu ekonomie totiž vznikla na základě empirických pozorování úzce specializovaných na prostředí volného trhu, s nimž se dnes v ekonomii při zkoumání jiných či upravených forem hospodářské organizace zcela běžně pracuje jako s určitou normou. Výsledkem je, že když pak přijde na studium problémů vyplývajících například z regulací nebo plánování ekonomiky, bývají v ekonomii popisovány jako důsledky odchýlení se od normálu.[1] To přirozeně vede většinu studentů, ekonomických praktiků i akademických ekonomů k tendenci považovat existenci hospodářství založeného na interakci kapitálu a svobodného trhu za jakousi apriorní danost, jež nevyžaduje dalšího zkoumání.
Takový přístup samozřejmě přináší značné výhody (které mají podle mně na "brutální" popularizaci ekonomie značný podíl): umožňuje totiž ekonomům vyslovovat jednoznačné soudy. Řecká krize je z pohledu většiny ekonomů v podstatě banální problém: Řecko je kvůli velikosti svého sociálního státu tak zadlužené, že už mu nikdo dál nechce půjčit. Problém se vyřeší, když mu ostatní evropské země půjčí peníze na bezprostřední odvrácení bankrotu a Athény razantně osekají státní výdaje (tj. především sociální stát). Když se pak ukáže, že řecká vláda provádí škrty pouze kosmetické, je pro ekonoma vysvětlení jednoduché: Řekové jsou hloupí, zlí a nevděční a v důsledku toho plán selhal. Miliardy jsou v pytli, nic se nevyřešilo - ergo, je třeba to zkusit ještě jednou, podruhé to přece už pochopit musí...a scénář se se stejným vysvětlením opakuje.
Ekonomickou optikou je totiž Řecko unitární aktér: jednotka, ve kterých "vůle lidu" splývá se záměry vlády. Problémem je, že evropské státy unitárními aktéry nejsou. Vláda sice zastupuje stát na venek, to je pravda, ale v případě, že se jedná o vládu demokratického státu, jen stěží to může být vláda reprezentující jen o něco málo více, než polovinu jeho obyvatelstva. Často dokonce ještě mnohem méně. Rozhodnutí, které vláda za stát učinila navenek, se mohou u podstatné části obyvatelstva setkat s nevolí. (Alexis de Tocqueville tenhle rys, který úspěšně "deunitarizuje" demokratické státy, výstižně označoval za stav tyranie většiny.)[2] A pokud půjde o nevoli opravdu intenzivní, může principielní přístup vlády podkopat legitimitu celého politického a sociálního uspořádání.
Ekonomie ovšem s tímto typem úvah skoro nepracuje. A spolu s ní ani velká část politiků i společnosti. Volný trh a kapitalismus jsou přece přirozené, takže vlastně ani není nutné se tím zabývat, ne? Jsou-li škrty podmínkou vyřešení problému souvisejícího principielně s fungováním státu v podmínkách globální tržní ekonomiky, potom se automaticky předpokládá, že se taky provedou, a vytváří se záchranné plány, které s tím samozřejmě počítají.Když nevyjdou, jsme zklamaní, frustrovaní, ale díky ekonomickému pohledu na společnost aspoň víme, komu a proč dát jejich selhání za vinu.
Jenomže co když je to vlastně úplně jinak? Britský historik Edward Carr kdysi řekl, že "věda o ekonomii předpokládá daný politický řád a nemůže proto být smysluplně studována v izolaci od politiky."[3] Bohužel, přesně takhle dnes studována je. Kdyby tomu tak nebylo, třeba by mnohým vlivným ekonomům ku prospěchu všech (a daňových poplatníků fiskálně "zodpovědných" evropských zemí především) došlo, že kapitalismus nebo volný trh jim jako přirozený řád věcí připadá jenom proto, že nikdo z nich necítí potřebu jeho "přirozenost" nijak zvlášť zkoumat. Pak by si možná vedle otázek "co mohou politici udělat, aby trh fungoval lépe" nebo "čím politici narušují fungování trhů" začali klást rovněž otázky jako "co je nezbytné, aby se společnost trhu nevzpírala" a "jak zajistit kapitalismu jeho dlouhodobé přežití." Protože - co si budeme povídat - co do efektivity, výkonnosti a schopnosti zajistit všeobecný technický pokrok nic lepšího, než kapitalismus a trh neznáme.
Kdybychom na samém začátku řecké krize hledali odpovědi ne na první dvě, ale na všechny čtyři z těchto otázek, zcela jistě bychom pochopili, že čekat od řecké vlády, že bude státní výdaje schopna ořezat v dohodnutém rozsahu, je velmi nerealistické. Možná bychom sami sebe připravili o luxus vyslechnout si v televizi jednoznačný názor ekonomického odborníka a pak snadno svalit vinu za naše neštěstí na Řeky, ale dost možná bychom si také rozmysleli, zda jim za takových podmínek vůbec budeme ochotni finančně pomoct. A miliardy bychom měli doma a ne v zemi, která bankrotuje.
Každý problém se totiž nejsnáze vyřeší, poznáme-li jeho skutečnou příčinu. V tom nám ale ekonomizace našeho pohlížení na společnost - často bohužel úspěšně - brání. Dluhy a zadlužování, které ekonomové (částečně ovšem opodstatněně) označují za příčinu evropské dluhové krize, totiž ve skutečnosti žádnou příčinou nejsou. Dluhy jsou až následkem, v tomto případě následkem potřeby se zadlužovat. Chceme-li tedy v Evropě naše problémy skutečně vyřešit (a ne jen oddalovat jejich následky), navrhuji, abychom se namísto na zkoumání strategií oddlužení začali věnovat výzkumu okolností, které nutí evropské demokracie se zadlužovat.
Cestou k tomu však jen těžko může být přetvoření ekonomie - "miláčka společnosti" - v univerzální společenskou vědu. To už jen kvůli obsáhlosti každé jednotlivé společenské vědy není v lidských silách. Cestou je dvojí otevření: (1) otevření ekonomie, ale i ostatních společenských věd (především sociologie, politologie, psychologie a antropologie) argumentům přicházejících z jiných oborů a spolupráce (namísto nevražení) při řešení problémů, které nám život ve společnosti přináší; (2) otevření společnosti tak, aby mezi respektovanými a často slyšenými názory nevyčnívaly názory ekonomů, ale v zásadě všech, kteří k problémům společnosti mohou z odborné perspektivy něco říct.
Ztratíme sice pohodlí pasivního přijímání "zaručených", "odborných" a proto "pravdivých" názorů a budeme nuceni myslet kriticky. V mnoha případech bude nepohodlná už jenom skutečnost, že budeme nuceni vůbec myslet, ale stojí to za to. Aneb jak by řekl ekonom: potenciální zisky mnohonásobně převyšují naše náklady....
[1] Srov. např. s textem, který je obecně považován za jednu ze základních učebnic ekonomie: Samuelson, P. A.; Nordhaus, W. D.: 2008. Ekonomie. Nakladatelství Svoboda: Praha
[2] Tocqueville, Alexis de: 1992. Demokracie v Americe. Academia: Praha
[3] Carr, E. H.: 1964. The Twenty Years' Crisis. Harper & Row Publishers: New York.
Jan Mohnert
Malá lekce z demokracie (nejen) pro karlovarské komunisty
"Demonstrací za odvolání našeho náměstka pro školství popíráte demokracii." Zhruba tímto argumentem se minulý týden pokusili představitelé karlovarské KSČM zabránit uskutečnění demonstrace proti svému náměstkovi hejtmana pro školství, mládež a tělovýchovu Václavu Sloupovi. Karlovarští komunisté se patrně domnívají, že z vítězství ve volbách vyplývá v demokracii pro jednotlivce nebo politickou stranu právo vládnout - proto se jim logicky jeví jakákoli snaha "odstranit" prostřednictvím protestů své zástupce z krajské vlády jako pokus o zvrácení výsledků voleb a tudíž jako popření jednoho ze základních principů demokracie. Taková interpretace (a k ní vázaná argumentace) demokracie ovšem zahrnuje dvě "bohužel": za prvé, je bohužel mylná, a za druhé, v České republice není bohužel omezená pouze na karlovarskou KSČM, nýbrž téměř na každého, kdo se dostane k vládě. Především z druhého důvodu si prohlášení karlovarských komunistů k organizátorům protestu proti jejich náměstku Václavu Sloupovi zasluhuje bližší pozornost, protože - jak se zdá - lidé, kteří se u nás ucházejí o politické úřady, chápou demokracii často (dosti možná účelově) úplně jinak, než jak ve skutečnosti funguje.
Jan Mohnert
Na obranu Güntera Grasse: co opravdu musí býti řečeno!
V konfliktu mezi Palestinci a Židy jsem vždycky fandil Izraeli. Pro člověka ze společnosti stižené mnichovským syndromem je asi cosi přitažlivého na malé zemi, která od roku 1948 vedla celkem čtyři války doslova na život a na smrt, pokaždé s koalicí nepřátel, jejichž převaha alespoň pokud jde o čísla byla natolik zdrcující, že se osamocený ozbrojený odpor jevil jako beznadějný. Kromě toho, arabský, předpluralistický a socialismem říznutý způsob života - ačkoli je jistě velmi pozoruhodný - není můj šálek kávy, takže jeho úspěchy a triumfy obvykle s nadšením nevítám. Přesto nemohu v případě stávajícího všeobecného pohoršení nad básní Güntera Grasse než odsunout své sympatie k Izraeli stranou a postavit se za německého spisovatele, nositele Nobelovy ceny a bývalého příslušníka Waffen SS. Spolu s Grassem totiž stojí na pranýři Evropy i mravní principy, které jsou v základech naší civilizace.
Jan Mohnert
Proč se V. K. mýlí a vyšší vzdělání není jen soukromým statkem
Václav Klaus označil protestující studenty českých vysokých škol za parazity. Budiž, stejně jako on jsem přesvědčen, že drtivá většina z nich nebojuje za akademické svobody, nýbrž že se schovaná za heslem "Vzdělání není byznys!" snaží zachovat možnost honosit se statutem vysokoškoláků a přitom se jen s minimálními finančními náklady několik let víceméně flákat. Studium na českých vysokých školách - ať vám protestující studenti tvrdí co chtějí - je totiž v porovnání s Německem, Británií nebo Spojenými státy výrazně "v pohodě". V tomto smyslu protestující studenti paraziti asi jsou. Přesto s Klausem nemohu souhlasit - jeho zdůvodnění "parazitismu" studentů je totiž jiné, rádoby akademické a fundované a mimochodem špatné.
Jan Mohnert
Potvrzeno: Bohatí kradou více než prostí lidé. No jo, ale co s tím?
Server Novinky.cz přinesl zajímavou zprávu: bohatí lžou a kradou mnohem více, než prostý lid.[1] Zdá se, že sociologům z univerzity v kalifornském Berkeley se nyní podařilo postavit obecně rozšířené přesvědčení, že dobří obyčejní lidé jsou vystaveni na milost a nemilost zvůli těch zlých "tam nahoře", na solidní vědecké základy. Co však doopravdy dokázali? Potvrdili snad dnes již poměrně starou domněnku, že dobro a mravnost dřímá jen v "obyčejném člověku" a že ti, kteří stojí společensky i bohatstvím nad ním, jsou zlí a tam, kam se dostali, dostali se jen lhaním, podváděním a okrádáním? Na první pohled se zdá, že ano. [1] http://www.novinky.cz/zena/styl/260466-bohati-a-privilegovani-kradou-vice-nez-prosti-lide-potvrzuji-sociologove.html
Jan Mohnert
Dluhová krize a krize zdravého rozumu
Americký bankovní sektor od poloviny 90. let ve velkém poskytoval hypoteční úvěry lidem, u nichž neexistovala záruka, že je budou schopni zaplatit. Bezprostředním důvodem pro takové "chování" bank byl fakt, že hypotéky byly kryty nemovitostmi, jejichž ceny neustále rostly, takže vznikl dojem, že není možné prodělat: buďto banka vydělá na úrocích z půjček, nebo prodejem zabavených nemovitostí. Že to byl skutečně jen dojem a že trh s nemovitostmi byla jen bublina se začalo ukazovat ve chvíli, kdy skutečně velké procento amerických dlužníků přestalo hypotéky splácet a banky začaly ve velkém zabavovat nemovitosti s vidinou výnosů z jejich prodeje.
Jan Mohnert
Zemřel, aby se stal nesmrtelným. Václav Havel.
14. září 1937 zemřel první prezident samostatného státu Čechů a Slováků Tomáš Garrigue Masaryk. Člověk, který pro svobodu nás všech neváhal obětovat svobodu vlastní, člověk, který strpěl nepohodlí, když všichni ostatní zůstali pohodlní. Člověk, který po celý život čelil nesouhlasu a kritice svých politických oponentů. Ustala teprve až po jeho smrti. Tomáše Masaryka s jeho opůrci smířila až smrt. Až tehdy, když byl mrtev, stal se jednou provždy prezidentem osvoboditelem a získal nesmrtelnost.
Jan Mohnert
Přímá volba? A proč probůh?!
Přes cestu k přímé volbě prezidenta zdá se opět leží politická překážka. Vláda sice připravila její návrh, avšak k prosazení v parlamentu jí chybí tři až šest hlasů do ústavní většiny. (Přijde totiž na to, s kým je vlastně zrovna Kočí, Škárka nebo další ex-koaliční exponenti). A opozice si přirozeně za svou podporu žádá ústupky. Když jsem si ovšem v novinách přečetl, jakéže to vlastně jsou, musel jsem zavrtět hlavou a říct si: "Probůh, to ať to raději nechají tak, jak to je."
Jan Mohnert
Velká koalice namísto předčasných voleb? Zcela realistický scénář!
Co mají společného Klaus, Zeman, Zelení, Véčkaři, Praha a Ústavní soud? Představují fundament zásadní reformy politického systému České republiky v průběhu následujících tří let. A mnohem zajímavější je, že si toho nikdo nevšímá.
Jan Mohnert
Náhrobky, odsuny a dobytek: zpráva o stavu češství
Nikdy by mne nenapadlo, že sobotní projížďka na kole se může tak snadno proměnit v mravně pohoršující zážitek svědčící o stavu české společnosti. Ale stalo se. Bohužel. Dovolte mi, vážení přátelé, abych se s Vámi podělil o jeden svůj postřeh z cesty naší krajinou.
Jan Mohnert
Ne bezletové zóně nad Libyí!
Muammar Kaddáfí je podle všeho schopný situaci zvládnout sám a obnovit s pomocí armády svojí svrchovanost nad Libyí.
Jan Mohnert
Tak to Nečasovi neprošlo, aneb "já vám to říkal!"
Ústavní soud nám dnes tak nějak napůl zrušil sociální škrty. Vítězství demokratické opoziční strany ve všeobecných, tajných a přímých volbách do jedné komory parlamentu zdá se nezakládá důvod k použití výjimečných ústavních opatření sněmovní většinou. A socialistický Senát podle rozhodnutí brněnského soudního dvora nepředstavuje ani živelnou katastrofu, ani invazní armádu a ani nesmiřitelného nepřítele demokracie a ústavních práv občanů. Bravo! Po skutečně dlouhé době jsem zase opravdu pyšný na instituce své vlasti.
Jan Mohnert
„Volby, důchody a teď nejspíš i reformy. Kde tohle skončí?!“
Tak nějak budou asi znít rozhořčené námitky našich politiků, až Ústavní soud smete horečné reformní úsilí parlamentní většiny v sociální sféře. Z tradičního sídla panovníků českých zemí se pravděpodobně opět ozve poselství Valdštejnskému paláci a Poslanecké sněmovně, které bude vyzývat k umravnění brněnského soudního dvora, jenž si údajně uzurpuje moc, která mu nenáleží: moc zákonodárnou. V médiích se opětovně rozhoří debata o tom, zda Ústavní soud skutečně představuje neoficiální „třetí komoru“ parlamentu, a prostý prací vytížený člověk si chtě nechtě bude muset udělat na věc nějaký názor.
Jan Mohnert
Za opilé děti mohou barmani? Nesmysl, a nikdo to neřekne!
Pět dnů uplynulo od mediální prezentace nejnovějšího plánu Sekce protidrogové politiky Úřadu vlády ČR a dosud nikdo nezakřičel: „Nesmysl!“. Čeho že se plán týká? Nezletilí Češi a Češky pijí více, než jejich evropští vrstevníci. Neblahá vizitka české společnosti si žádá pozornost vlády. Ba co víc – žádá si řešení.
Jan Mohnert
Doplňovací volby do Senátu: příležitost pro lepší politiku
Velikým neštěstím současné české společnosti je, že její největší hrdinové nemohli odejít na vrcholu své slávy, a že světlo jejich skutečného hrdinství mohl překrýt stín nicotných politických sporů pozdější doby. Nejinak tomu bylo v případě disidenta, ministra zahraničí a senátora Jiřího Dienstbiera.
Jan Mohnert
Jaké reformy Česká republika (ne)snese?
Podle žebříčku každoročně uveřejňovaného časopisem The Economist je Česká republika zemí s 16. nejkvalitnější demokracií mezi 167 hodnocenými státy světa. Kolik reforem si můžeme dovolit, abychom zůstali tím, čím jsme?
Jan Mohnert
Proč býti demokratem?
Existuje mnoho dobrých důvodů se domnívat, že se lidstvu nikdy nepodaří zabránit existenci nadvlády. Nadvláda totiž, ať jsou její projevy jakékoli, provází lidské bytosti napříč celými dějinami. Už od pravěku se lidé sdružují do skupin, jejichž hlavním cílem je zajistit přežití člověka v nepřátelském světě, a ve kterých hraje klíčovou roli vzájemná spolupráce. Velmi brzy (ne-li už na samém počátku) však zjistili, že má-li být spolupráce skutečně efektivní, je třeba určit někoho, kdo bude rozhodovat o jejím účelu a formě. Jedinec (nebo malá skupinka), který byl vyvolen činit rozhodnutí o celé společnosti, v okamžiku svého vyvolení získal nad společností moc a ustavil nadvládu – fenomén, který nás v obměněných podobách provází až do dnešních dnů.
Jan Mohnert
Stát není naším nepřítelem
Liberálové ve všech podobách bývají vesměs lidé, kteří vyznávají svobodu v rozhodování i jednání jednotlivce ve všech projevech všednosti lidského života a cítí se frustrovaní pocitem svázanosti všudypřítomnými nařízeními státu, jimž se musí podřizovat. Bývají bezmeznými vyznavači tržních principů soukromé aktivity a individuální zodpovědnosti člověka za vlastní život. Na těchto hodnotách je podle jejich mínění možné postavit celý společenský systém.
Jan Mohnert
Proč potřebujeme korupci
Korupce je projevem pokleslých mravů společnosti. Je kamenem na hrudi demokracie, jíž se pod jeho tíhou dýchá čím dál hůře. Avšak žádná rozumná vláda nemůže tuto zátěž z jejích prsou naráz odvalit. I ti nejčestnější z nejčestnějších, nejlepší z nejlepších mezi námi, se někdy bohužel musejí s korupcí smířit. Demokracie – to nejcennější, co tato země má – by totiž hluboký ničím neztížený nádech nemusela přežít.
Jan Mohnert
Velká koalice v Praze: oprávněné rozhořčení z nesprávné příčiny
Neustále – a po uzavření „velké koalice“ v Praze tím více – mne udivuje, jak málo ví společnost i její politické elity, o čem že vlastně rozhoduje onen podíl na výkonu politické moci, kterým demokracie každého vybavuje. Opravdu je koalice ODS a ČSSD podvodem na voličích, jak zní z mnoha stran? Skutečně byla podvedena „vůle lidu“?
Jan Mohnert
ČSSD: Další vleklá krize?
Následujících několik řádků shrnuje můj pohled na budoucnost ČSSD v politickém prostředí České republiky, i na způsob, jakým může sociální demokracie ovlivnit vývoj politického prostředí samého. V následujících několika odstavcích se Vám pokusím vysvětlit, proč se na základě pozorování situace v ČSSD domnívám, že sociální demokraty čeká v následujících letech stejná krize, jaká nastala po roce 2002 po odchodu Miloše Zemana a proč přikládám právě sociální demokracii výjimečný význam v kontextu celého politického systému.
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 52
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1344x