Zítřejší druhou hodinou odpolední počínaje máme za sebou supervolební rok. Naše společnost je ve stavu „volebního tranzu“ až na několik týdnů v podstatě přesně jeden rok. Od zrušených předčasných voleb v září 2009 až do poloviny října 2010 jsme my, občané České republiky, konfrontováni s takřka permanentně probíhající volební kampaní, a jsme vystaveni téměř nepřetržité politické agitaci.
Jelikož se v této hektické době politickým problémem stal prakticky každý problém s celospolečenským dopadem (ať už co do účinku, nebo co do zájmu společnosti samé), byla politická věda na výsluní mediální pozornosti. Přirozeně, však objektem jejího zkoumání je přece politika. Avšak v situaci, kdy „politikou“ je prakticky každý problém, o němž se mluví, musí politologie nutně vzbuzovat dojem, že je vědou, která se vyjadřuje naprosto ke všemu, aniž by o něčem něco věděla. Především však – a to bych rád zdůraznil – souhrou určitých okolností nutně musí vzbuzovat dojem, že je arbitrem politiky.
Vzhledem k tomu, že oba dojmy, zanesené do české společnosti prostřednictvím médií, jsou přinejmenším velice povrchní a vágní, a s ohledem na to, že politická věda si je této skutečnosti sama velice dobře vědoma, cítí nyní potřebu ospravedlňovat svou vlastní existenci před českou veřejností. Rád bych tedy i já coby student politologie přispěl k určitému povznesení politické vědy v očích těch, kteří si ji platí – občanů České republiky.
Začnu u prvního vágního dojmu, a sice že se politologie může vyjadřovat prakticky ke všemu. Přirozeně to je mystifikace, která do jisté míry souvisí i s dojmem druhým. Je pravdou, že „politickou záležitostí“ se může stát prakticky cokoli celospolečenského charakteru. Vede k tomu jednoduchá cesta – takovéto „cokoli“ je nějakým způsobem uchopeno a artikulováno subjektem (stranou, hnutím či jedincem), který buďto státní moc již drží, anebo o ni nějakým způsobem usiluje. Není ovšem pravdou, že pokud se například fotbal nebo vaření stane předmětem politické hry, má politická věda coby výzkumník politiky nějaký důvod se vyjadřovat k fotbalu či vaření samotnému.
To, k čemu se v takovou chvíli politologie vyjádřit může, je způsob, jakým bylo toto původně nepolitické téma politikem uchopeno, jakým způsobem jej využívá, a jaké možné dopady na formální a neformální mechanismy politického rozhodování může toto uchopení mít. Mezi politology se vede spor o to, co všechno politická sféra zahrnuje, kam sahá, jaký má rozměr. Nicméně z toho prostého faktu, že se politologové přou o „rozměru politiky“ logicky vyplývá, že si v drtivé většině myslí, že politika někde začíná a někde také končí. A pokud politická věda zkoumá politiku a zároveň připouští, že politika má své hranice (byť obtížně určitelné), nemůže se přirozeně vyjadřovat k něčemu, co stojí za hranicemi jejího výzkumu.
Zároveň je třeba mít na paměti – a česká média to bohužel na paměti nemají – že politolog není odborníkem na celou politiku. Tak jako ve všech vědách, i ve vědě politické existují dílčí podobory. Jistě, do určité míry každý politolog „rozumí“ všem aspektům politiky. Stejně tak do určité míry každý lékař rozumí všem aspektům lidského těla. Položím Vám jednu otázku: Nechali byste si provést operaci srdce neurochirurgem? Jsou vědci, kteří se zabývají více společenským aspektem politiky, vedle nich jsou odborníci na politické instituce, máme odborníky na volby a volební systémy, lidi, kteří zkoumají vnější dimenzi politické aktivity, tedy bezpečnost a mezinárodní vztahy.
Je chybou českých médií, že se na televizních obrazovkách objevuje tentýž „odborník“ při debatě o politické kultuře, jako při diskusi o volebním systému a zahraniční politice. Samozřejmě, svůj díl viny nese i „odborník“, který pozvání do studia s odvoláním na kvalifikaci neodmítne. Nejedná se však o chybu politologie samotné, nýbrž snahy nezralých českých novinářů „prodat fundovanou informaci“, která ovšem v důsledku příliš fundovaná není.
Druhý mylný dojem, který česká veřejnost měla možnost získat, je, že politická věda je jakýmsi „soudcem“ politik prosazovaných jednotlivými stranami a arbitrem politiky jako celku. Samozřejmě, že není a česká veřejnost to moc dobře ví. Právě toto je však pravou příčinou despektu k politologii ve společnosti – každá informace, kterou chce novinář prodat, musí mít jednoznačný závěr. Příběhy bez rozuzlení se neprodávají. Proto média od politologů žádají jednoznačné soudy o tom či onom, aniž by kohokoli zajímalo, zda je vůbec možné jednoznačný soud vynést.
Politika má jednu úžasnou vlastnost, a sice že každý na ni má svůj názor. To v žádném jiném oboru není. Zkuste se kohokoli zeptat na názor na kvantovou fyziku, sociální stratifikaci anebo občanský zákoník – počet osob s názorem, natožpak vlastním, bude vždy značně omezený. Politika je jiné povahy, proto je velice pošetilé očekávat, že může nějaký politolog jednoznačně říci, že jeho názor je ten správný, jelikož politiku zkoumá. Společnost jako celek názor politologa nikdy nepřijme, na rozdíl od třeba od kvantové teorie.
Politická věda se v drtivé převaze zabývá politickými (ale i sociálními) procesy a výzkumem jejich následků. Snaží se odhalit určité příčinné vztahy v politice, ale i ve společnosti. Popisuje společnost a její politickou organizaci. Ani jeden z těchto záměrů nutně nevyžaduje nějaké hodnocení konkrétní politiky. A pokud ano, ve většině případů je třeba hodnocení vztáhnout k určité okolnosti či jevu. Politolog by neměl říkat „…neoliberální hospodářská politika pravice je špatná, protože nepodporuje chudé!“, ale „…neoliberální hospodářská politika může mít při vyšší míře hospodářského rozvoje za následek zvýšenou míru chudoby.“ Zda jsme ochotni toto riziko podstoupit, je na osobní volbě jednotlivce, nikoli na rozhodnutí vědce na základě domněle pravdivého názoru odvolávajícího se na akademický titul.
Politologové nás zároveň mohou vyvádět z mystifikací, jimiž se nás často snaží přesvědčit naši politici. Mnohé z nápadů politiků se zakládají na povrchní znalosti nějaké problematiky a aktuálního nadšení pro určitou verzi řešení. A tak například v debatě o přímé volbě prezidenta slýcháme, že přímá volba musí nutně a zásadně změnit charakter našeho demokratického režimu, že se nutně musíme z parlamentní demokracie změnit v poloprezidentskou, a že je to buďto dobré, anebo špatné. Ani jedno z těchto tvrzení není pravdivé (až na „dobré“ a „špatné“, to totiž nelze nijak dokázat). Slovensko i Polsko volí prezidenta přímo a nijak nevybočují z rodiny parlamentních demokracií. Ve skutečnosti totiž vůbec nejde o způsob vykonávání demokracie, jako spíše o její fungování a stabilitu. Způsob volby prezidenta je sám o sobě naprosto nepodstatný problém, což ovšem od politika neuslyšíte. Ptám se potom, od koho bychom to tedy měli slyšet?
Od politologů. Od společenských vědců. Od lidí, kteří jsou společností bohužel nahlíženi s určitým despektem a stojí ve společnosti s minimem respektu oproti ostatním členům akademické sféry. Politologové opravdu nejsou nositeli pravdy v politice. Politologové jsou mnohem spíše znalci následků. Ze dvou důvodů by si společnost měla politické vědy vážit: 1. politická věda přináší lidem možnost uvědomění či zjištění důsledků politických rozhodnutí; 2. politologové budou vždy nejvěrnějšími stoupenci demokracie.
Úcta společnosti k politické vědě jí umožní vyhnout se nezamýšleným důsledkům vlastních rozhodnutí, anebo rozhodnutí jejích politiků. Pokud by jedním z takových důsledků měl být vznik nesvobodného režimu, potom vězte, že politologové by byli těmi prvními, kdo okusí hořkost likvidace. Politická věda může existovat jen v podmínkách svobody, kterou nejlépe ochraňuje demokratický systém vlády. Neodsuzujme proto politology – nedívejme se na svět pouze přes sklo televizních obrazovek.
