O české politice…díl čtvrtý: Školné

Školné je téma, které se cyklicky vrací na pořad dne takřka pokaždé, když se začne hovořit o vzdělání a reformách vzdělávacího systému. Pravicové strany v současnosti ve shodě prosazují zpoplatnění terciálního vzdělání, což je v zásadním rozporu s levicovým přesvědčením sociálních demokratů a komunistů, a zároveň rozporuplné z hlediska křesťansko-sociálního cítění středových lidovců. Vzhledem k směru, jakým se předvolební kampaň v současnosti ubírá, má školné výraznou šanci stát se velkým tématem levice, která se před volbami profiluje především jako bojovník s nepopulárními kroky bývalé (a možné budoucí) pravicové vlády. Mezi regulačními poplatky a školným je totiž z hlediska PR i společnosti pramalý rozdíl.

Proč školné? Protože financování vysokých škol je neefektivní. Protože české vysoké školství je podfinancované. Protože je třeba investovat více do vzdělání. Protože jedině vysoká úroveň českého vysokého školství může zajistit prosperitu našeho státu v budoucnu. Toto jsou jedny z mnoha argumentů, které používá pravice k ospravedlnění školného. Jsou to téměř totožné argumenty, jaké uvádí levice v boji proti placení vzdělání, avšak s jedním rozdílem – pravice tvrdí, že efektivitu a dostatečnost financování nelze za současné situace zajistit z veřejných zdrojů. Takové argumenty jsou totiž všem jasně srozumitelné a dobře pochopitelné. Existují však i mnohem pragmatičtější důvody, proč pravice školné prosazuje.

Zajisté se všichni shodneme, že jako lidské bytosti jsme si všichni rovni. Jsme si rovni v tom, čím jsme – lidmi. Historickým vývojem jsme my na západě přijali za svou myšlenku, že neexistuje žádný legitimní argument pro propagaci nerovnosti mezi lidmi v tom smyslu, že někteří jsou predestinováni panovat nad druhými. Shodli jsme se na tom, že jsme lidmi, a že mezi námi není žádných „více-lidí“. Jsme si rovni v rámci druhu. Ale jsme si rovni co do schopností? Předpokládám, že ne. Každý disponujeme jinými vlohami.

Zásadní tezí, ze které budu vycházet, je, zda současný systém bezplatného školství plně reflektuje skutečnost biologické nerovnosti ve schopnostech lidí. Komu má české školství sloužit? Má sloužit lidem, kteří budou následně přispívat k rozvoji společnosti, anebo má být pouze prostředkem, jímž lze snadno zvýšit rating udělovaný OECD, který zvyšuje prestiž republiky a zároveň otevírá dveře k levnějším úvěrům pro stát? V současnosti odpovídá více druhé variantě.

Dnešní systém vypadá takto: stát vypracovává každým rokem státní rozpočet, v němž se nachází určitá suma peněz určená na školství. Tyto peníze potom tvoří rozpočty jednotlivých škol (všech tří vzdělávacích úrovní). Výše rozpočtu školy se odvíjí od počtu jejích studentů, protože stát škole přispívá na studenta. Peníze, které daná škola dostala na jeden fiskální rok, musí být kompletně vyčerpány, v opačném případě totiž putují zpět do státní pokladny jako prostředky určené k přerozdělení v dalším fiskálním období. Školy tedy nemohou hospodařit s přebytky.

Tento aspekt systému se projevuje především tím, že ve školách lze najít relativně nově vybavené počítačové učebny, obměňuje se technické vybavení určené kantorům, přibývají projektory, místy i nové židle a lavice. Protože právě takové investice slouží k vyčerpání eventuálních přebytků. Avšak o jakýkoli větší projekt (izolace, vnější či vnitřní rekonstrukce) je třeba žádat na centrální úrovni. Školy svou modernizaci realizují po částech, protože komplexní rekonstrukci z vlastních zdrojů systém zkrátka neumožňuje.

Klesající natalita české populace snižuje i počet uchazečů o studium. Protože však školy dostávají prostředky na studenta, a protože vlastní „krokovou“ modernizaci chtějí provést v nejnižším možném počtu kroků, jsou nuceny neustále snižovat požadavky kladené na uchazeče. Zároveň však klesají i požadavky kladené na absolventy, protože škola s vysokým procentem „vyhozených“ nebude přitažlivou pro potenciální studenty. Současný systém zde tedy není pro studenty. Studenti jsou v systému pouze prostředkem k dosažení peněz.

Výsledky tohoto systému nelze pozorovat pouze ve školství. Snižující se kvalita není jediným důsledkem systému. Tento systém rovněž zapříčiňuje nedostatek kvalifikované pracovní síly v mnoha oborech. Není totiž důvod být řemeslníkem s výučním listem, když lze jít na střední školu a mít maturitu. V podmínkách, kdy mnoho škol ani nepořádá přijímací zkoušky, nelze takovému jednání zabránit. Dnes je prakticky jedinou podmínkou k získání středoškolského vzdělání dokončené vzdělání základní. Školy dnes nezajímá, zda daný uchazeč má či nemá předpoklady studium dokončit. Hodnota vzdělání klesá. Klesá význam maturitní zkoušky. Ti, kteří se snažili vyhnout dělnické profesi získáním maturitního vysvědčení, nakonec díky jeho inflaci jako „manuálové“ stejně skončí. To je holý fakt.

Téměř všichni jsou si tohoto faktu vědomí a shodnou se na tom, že je potřeba s tím něco udělat. Avšak jakým způsobem? Jediným prostředkem, který má stát k manipulaci společností v demokratickém prostředí, jsou peníze. Na jedné straně stojí bezplatné vzdělání, které dává rovnou příležitost všem, bez ohledu na jejich sociální původ. Může také dát vyniknout mnoha talentům, jenž by jinak zůstaly neobjeveny. Avšak ruku v ruce s tím jde i jistá demotivace. Jsou-li nám některé věci dány, máme přirozený sklon si jich méně vážit. Bezplatné školství je také způsob, jak v krátkém čase zvednout vzdělanostní statistiky a přiřadit se tak zas o něco blíž těm nejlepším.

Na druhé straně stojí školné. V českém podání tedy spoluúčast studenta na financování jeho vzdělání (v anglosaském prostředí školné znamená kompletní úhradu vzdělání). Co zmůže školné se současným systémem? Tak předně přinese dané škole po nezbytné právní úpravě prostředky, které jí umožní financovat větší projekty nezávisle na jejím zřizovateli – státu. Pro představu, školné ve výši 20 000,- ročně by přineslo mé univerzitě 360 000 000,- navíc (na ZČU studuje cca 18 000 studentů), což by umožnilo v horizontu několika let dobudovat univerzitní areál na plzeňských Borech.

Dále sníží dostupnost vzdělání. Ó ano, vysoké školy trpí stejným neduhem, jakým školy střední – z existenčních důvodů se stávají dostupnějšími. Mnozí rodičové by si velice rozmysleli, jestli mají poslat svou ratolest na VŠ, existuje-li podstatné riziko, že školu nedokončí a investice přijde vniveč.

Samozřejmá je námitka, že takto bude vzdělání snadno dostupné pouze bohatým. Nelze říci, než ano. Bude. Proto je třeba vypracovat systém stipendijních programů a studentských půjček. Tím bude zajištěn motivační prvek školného – dnes nenutí studenta střední školy – jedno jestli chudého, či bohatého – prakticky nic k nejlepším výkonům. Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem se na střední škole utápěl v průměrnosti, neboť moje vysokoškolské studium bylo jisté stejně s průměrným prospěchem, jako s vyznamenáním. Talentovaní, ale chudí studenti, by byli nuceni se ucházet o stipendia, aby mohli studovat.

Sníží se tím dostupnost vzdělání? Ano. Ale sníží se tím dostupnost vzdělání pro ty, kteří mají reálnou šanci a schopnosti jej získat? O tom jsem přesvědčen, že nikoli. Talentovaní, ale chudí studenti, dosáhnou na stipendia. Méně talentovaní chudí studenti budou mít k dispozici půjčky. A ti netalentovaní budou buďto bohatí, a proto se na VŠ nějak dostanou, anebo budou chudí a zůstanou zkrátka jen s tím vzděláním, které přísluší jejich schopnostem.

Je otázkou, zda zavést nějakou formu spoluúčasti i na poli sekundárního vzdělání. Bylo by nejspíše vhodné zavést jisté školné v případě středních škol ukončených maturitní zkouškou. Jistě by tak byl podpořen sektor učilišť, která mají připravovat řemeslníky (kterých je na trhu práce nedostatek) a o která v současné době prakticky není mezi uchazeči zájem.

Samozřejmou námitkou, kterou nelze nepoložit, je otázka následné nekonkurenceschopnosti Čechů na evropském pracovním trhu. Samozřejmě, zpoplatněním vysokých a středních škol dojde téměř jistě k redukci procenta obyvatelstva s vysokoškolským, eventuálně středoškolským vzděláním (řečeno ekonomickou hantýrkou, dojde k deflaci maturity a diplomů). Lze tak usoudit, že na evropském trhu nebude o méně kvalifikované Čechy zájem. Já se však ptám, a to jsem zastáncem evropské integrace, zda má český vzdělávací systém připravovat „pracovní sílu“ schopnou obstát v Evropě, anebo takovou, která je potřeba v České republice?

P.S.: Mnohokrát jsem při obhajobě svého postoje narazil na názor: „Proč to budu platit, když z toho zrovna já nebudu nic mít?“ Samozřejmě, jen málo z toho, co já na školném eventuálně zaplatím, se nějak projeví ještě za mého studia. Ale nebudu jej platit kvůli sobě – chci lepší vzdělání pro mé děti.