Náhrobky, odsuny a dobytek: zpráva o stavu češství

Nikdy by mne nenapadlo, že sobotní projížďka na kole se může tak snadno proměnit v mravně pohoršující zážitek svědčící o stavu české společnosti. Ale stalo se. Bohužel. Dovolte mi, vážení přátelé, abych se s Vámi podělil o jeden svůj postřeh z cesty naší krajinou.

Sněžná. Německy Schönau. Téměř zaniklá víska nedaleko mých rodných Kraslic, města v jednom z nejzápadnějších cípů Krušných hor. Pokud byste jí někdy projížděli, jakože nevěřím, že by se tak někdy stalo, zcela nepochybně by Vaši pozornost upoutal místní kostel sv. Jakuba, který je zásluhou sudetoněmeckých peněz v na české poměry až nevídaně dobrém stavu. Nedaleko, na kopci nad touto místní dominantou, se vprostřed louky nachází stromový háj, v němž lze při bližším prozkoumání rozpoznat rozvaliny přes šest desetiletí nevyužívaného a neudržovaného hřbitova původních německých obyvatel dnešní Sněžné.

Rozpadající se neudržovaný a opuštěný hřbitov není sám o sobě nic, co by mělo kohokoli zaujmout. Může být výsledkem přirozeného cyklu života a smrti, díky kterému mohou být všichni, kdo by sem přicházeli a pečovali, mrtvi. Avšak s krajním zahanbením jsem byl nucen přijmout, co jsem na místě, které má být místem posledního odpočinku člověka a jeho upomínkou, spatřil.

Česká společnost -  národ, jehož jsem součástí - bez zjevného pohoršení připustila, aby se starý hřbitov stal součástí pastviny pro dobytek. Mezi rozpadlými náhrobními kameny, na zemi, v jejímž lůně spočívají ostatky něčích předků, necháváme bez jakýchkoli morálních výčitek spásat krávy trávu. Dovolíme, aby místa, která jsou jednou z mála zbylých připomínek naší historie, znesvětila hospodářská zvířata svými výkaly. Jen proto, že se o hřbitov dávno nikdo nestará, jen proto, že stromový háj hřbitov již téměř nepřipomíná, jsme se hanebně rozhodli, že takové místo nemá důstojnosti větší, než louka za kdejakým kravínem.  Rozhodně se nepokouším říct, že musíme udržovat pietní místa, k nimž my samotní nemáme zjevný a přímý vztah. Nemusíme. Položme si však otázku, která jde až do hlubin našeho společného svědomí: musíme je znesvěcovat?

O mravní úrovni české společnosti nesvědčí příliš skutečnost, že někoho z jejího středu napadne nechat se pást dobytek na hrobech lidí. O mravní úrovni české společnosti svědčí mnoho skutečnost, že takové jednání neodsuzuje. A my nesoudíme. Jen přihlížíme. Ti, kteří se takovým jednáním mohou cítit zraněni – potomci lidí, jejichž hroby jsou zneuctívány -, mlčí, protože coby „Němci, Maďaři a jiní zrádci“ pozbyli v roce 1945 právo po Češích cokoli - včetně nejzákladnější úcty - žádat. Kopyta dupající po ostatcích lidí však nejsou politickou otázkou boje Čechů s Němci, nejsou otázkou národní ublíženosti či pomsty. Je to věc morálky, křesťanské etiky, úcty k něčím předkům, respektu k symbolům minulosti, smyslu pro svázanost života člověka s životy jeho předků i dětí. Je to věc prosté lidskosti. Je zkouškou, v níž česká společnost v mých očích neobstála.

Má slova nejsou míněna jako strohé konstatování mravní ztracenosti mého národa. Jsou míněna jako výzva k zamyšlení se nad podstatou našeho češství. K zamyšlení se, zda se nám v pozlátku oslavování našich olympijských vítězů neztrácí to opravdové, nač můžeme jako společnost být pyšní: mravnost a čest nás všech. Jsou míněna jako výzva k vážnému zamyšlení nad tím, jak mezi nás opět navrátit smysl pro konání správného, touhu po odmítání špatného, a jak zvrátit naši apatii k nelidskosti mezi námi. Menších, ani větších cílů si nekladou.